O co že se tedy jedná? Emoční inteligence nemusí jít ruku v ruce s inteligencí rozumovou (IQ), ačkoli s ní souvisí. Jde o schopnost vnímat a správně interpretovat své emoce i emoce jiných lidí, a umět tyto poznat zužitkovat ve svém životě.
Jádrem této schopnosti je samozřejmě empatie – umět se vcítit do druhého a porozumět jeho pocitům, také se tento pojem dá vykládat jako soucit s druhým a jeho emocemi, jeho náladou nebo stavem – ve zkratce s tím, co duševně prožívá.
Další důležitou součástí této dovednosti je bezesporu morální nastavení – umět pociťovat stud, ale i hrdost. Uvědomovat si, které chování je morálně správné a které není a proč.
Určitě je nezbytné, abychom také měli nějaký správný základ sociálního chování a jednání obecně – zejména schopnost být u lidí oblíbený (ne ve smyslu podlézání nebo pochlebování) a to, že jsme schopni získat si náklonnost lidí okolo nás. To můžeme také nazvat sociálně-emoční inteligencí.
Člověk tohoto typu má v první řadě vhled do sebe samého, do svých emocí, nálad a pocitů a umí si je vysvětlit. Není na škodu přemýšlet o tom, co prožívám a co se mi děje, a jak se v tom cítíme. Naopak, právě to je ten bod, díky kterému snáze pochopíme druhé – na základě vlastní zkušenosti sami se sebou a se svou psychickou stránkou.
Jak se projevuje osoba, která mí nízkou hladinu emoční inteligence? Nejspíš bude trochu sobec. V tom smyslu, že když s ní sdílíme nějaké naše problémy nebo dilemata, nebude nám schopna (a hlavně ani ochotna) poradit nebo si vůbec poslechnout, co cítíme a mezi čím se třeba rozhodujeme. Vždy se bude zaobírat pouze sebou. V případě, že se takový člověk ve společnosti stává neoblíbeným kvůli svým sobeckým projevům, nemá k tomu pochopení a chybu hledá vždy u druhých spíše než u sebe samého. Má pocit, že dělá vše správně a okolí mu pouze nerozumí. Pokud se však děje, že větší počet osob z nás má nějaký pocit a my sami jsme ti jediní, kdo ho nesdílíme, je potřeba se nad sebou zamyslet a zužitkovat tuto zpětnou vazbu k nějaké změně, kterou můžeme udělat.